Markéta Šetinová: O teorii attachmentu a spolupráci s Kind Place

S Markétou se známe už možná deset let. Tou dobou jsme myslím ještě ani jeden netušili, co vlastně budeme v životě dělat, ale už tehdá jsme si sedli. Já pak založil inovační studio, Sto skupin a teď ještě centrum dětské psychologie Kind Place. Markéta v mezičase stihla vystudovat sociologii na Oxfordu a udělat doktorát na Univerzitě Karlově, založit Institut moderní láska a stát se jednou z nejznámějších psychoterapeutek v Česku a odbornicí na randění a vztahy i všechny jejich podoby a formy.

Rozhovor s Markétou Šetinovou

Markéto, co tě inspirovalo k založení Institutu Moderní láska?

Věřím, že vztahy jsou jedním z hlavních zdrojů naší životní spokojenosti. Jenže nás většinou nikdo neučil, jak na ně – a mnoho lidí v nich tápe. Tématu vztahů jsem se věnovala dlouhodobě, v terapii i ve výzkumu, a chtěla jsem vytvořit prostor, kde se vztahy vnímají rozmanitě, svobodně a kde vycházíme z předpokladu, že vztahy jsou dovednost, ve které se můžeme zlepšovat. 

Dnes Institut Moderní láska zajišťuje přibližně 400 terapií měsíčně, děláme pravidelné přednášky o vztahových dovednostech pro veřejnost a firmy, a spolu s kolegy tvoříme tým, jehož terapeutická a vzdělávací práce je zakotvená v současném výzkumu. 

Jaké jsou nejčastější výzvy, se kterými se na vás lidé obracejí?

Když to velmi zjednoduším, máme dvě skupiny klientů. Jedni přichází v době krize – rozchody a odmítnutí, traumatické vztahy, velké úzkosti ze samoty, pocity selhání v životě nebo ve vztazích. Tam často spolupracujeme intenzivně, někdy kombinujeme individuální a párovou terapii. 

Druzí přichází, protože je zajímá práce na sobě. Chtějí třeba lépe porozumět vlastnímu chování ve vztazích nebo se stát lepšími partnery nebo partnerkami. Případně zlepšit vztah sám k sobě, což je myslím takový základ dobrých vztahů obecně. Někdy se tito lidé účastní našich vzdělávacích akcí, jindy se pustí do dlouhodobější terapeutické práce. 

Na veřejnosti se teď hodně mluví o teorii attachmentu a o tom, jak hluboce nás v dospělosti ovlivňují naše rané vztahy s rodiči. Vidíš to ve vaší praxi?

Teorie attachmentu neboli teorie citové vazby vysvětluje, jak si v raném dětství vytváříme vztahový styl na základě toho, jak dostupní a citliví k našim potřebám byli naši první pečující, zpravidla rodiče. Tento styl pak ovlivňuje, jak se v dospělosti vztahujeme k blízkým lidem, třeba  jak zvládáme blízkost, důvěru nebo konflikty.

Attachment rozhodně v terapiích spolu s klienty prozkoumáváme, minimálně pomocí přemýšlení o tom, co jsme se o lásce naučili v rodině. A často jdeme i do detailů této teorie a nacházíme vysvětlení pro celou řadu potíží, které si lidé přinášejí do partnerských vztahů. 

Teorie attachmentu původně vznikla pro pochopení vztahů mezi rodiči a dětmi, ale později se ukázalo, že zásadně ovlivňuje i partnerské vztahy. Jak konkrétně se podle tebe tyto vzorce přenášejí do dospělosti?

Říká se, že v lásce nehledáme nutně to pro nás zdravé, ale spíš to známé. Někdy se zdá bolest, na kterou jsme zvyklí, bezpečnější než klid a stabilita, kterou z vlastní rodiny neznáme. 

Například neustálá potřeba ujišťování, snaha být pro partnera nepostradatelný, přehnaný strach z opuštění nebo naopak potíže se závazkem a tendence držet si odstup jsou mnohdy právě naučené strategie z rodiny. Jsou pro nás často nepříjemné, přesto se k nim uchylujeme, protože se (většinou podvědomě) chráníme. 

Dá se bezpečný attachment v dospělosti vybudovat, i když v dětství chyběl? A pokud ano, jak?

Určitě ano, byť to asi nebude ze dne na den. Prvním krokem bývá sebereflexe, tedy pochopení vlastních vztahových vzorců, práce se strachem z blízkosti či opuštění a budování vnitřní stability. Hodně se můžeme naučit ve chvíli, kdy se nám podaří navázat bezpečné blízké vztahy, ve kterých zažíváme přijetí, spolehlivost a emoční dostupnost. Může to být partnerský vztah, ale i přátelství nebo terapeutický vztah. Právě v těchto bezpečných vztazích se učíme důvěřovat, zvládat konflikty bez ztráty kontaktu a postupně měnit vnitřní přesvědčení o sobě a druhých.

To je vlastně i linka spolupráce mezi Institutem Moderní láska a Kind Place. My řešíme attachment u dětí a vy u dospělých. Proč ti dává spolupráce smysl?

Práci s rodičovským párem a práci s dítětem nejde oddělit. Vztahová dynamika mezi partnery vždy ovlivňuje i atmosféru doma a prožívání dítěte. Mám proto ze spolupráce s Kind Place velkou radost, protože když s klienty v párové nebo individuální terapii řešíme například rozchod, konflikty nebo změny v rodině, můžeme je odkázat na odborníky, kteří jim pomohou tyto situace citlivě uchopit s jejich dětmi. A naopak – když dítě prochází náročným obdobím, má smysl pracovat i s tím, co se odehrává v rodičovském vztahu.

A jaké máš s Institutem plány do budoucna? Nějaké nové projekty nebo témata?

V Institutu se teď hodně zaměřujeme na vzdělávání ve vztahových dovednostech – jak pro veřejnost, tak pro firmy. Schopnost rozvíjet vztahy je klíčová pro osobní pohodu, ale zároveň pozitivně ovlivňuje i výkon a spokojenost v práci, takže čím dál více firem toto téma prioritizuje. 

Začátkem roku jsem také založila sesterský projekt Moderní mysl, který rozšiřuje náš terapeutický a vzdělávací záběr o další témata duševního zdraví. Chceme reagovat na výzvy současnosti: nárůst úzkostí, osamělost, klimatickou krizi, vliv technologií i tlak na výkon a produktivitu. Kromě psychoterapie nabízíme i filozofické poradenství a koučink a postupně rozvíjíme spolupráci nejen s jednotlivci, ale i s organizacemi, se kterými toto téma rezonuje. 

Kdybys mohla změnit jednu věc na tom, jak se mluví o vztazích, co by to bylo?

Přála bych si, aby se o lásce mluvilo méně jako o osudu a více jako o dovednosti.

Vztahy nejsou jen o štěstí najít toho pravého nebo tu pravou. Známá terapeutka Esther Perel říká, že láska je sloveso – vztahy každý den vědomě vytváříme, prohlubujeme, zlepšujeme se v nich, ale také opravujeme chyby. A taky mi přijde důležité zdůrazňovat, že každá láska může vypadat jinak, není jeden ideál, o který máme všichni usilovat.